Každý z vás, kdo už někdy byl v Mandellu, tam zná určitá místa, určité lidi. Když přišel C.K. s myšlenkou nafotit ten úplně poslední kalendář Č.M.G.C. přímo v Itálii, stál jsem před nelehkým úkolem - rozhodnout se, jakou cestou se dát, koho a co v kalendáři zachytit a hlavně se o tom všem s Italy domluvit, což bylo nakonec to nejtěžší.

Rozhodl jsem se postupovat jako při mnou foceném posledním Č.M.G.C. kalendáři (2008-2010) a s Honzovou pomocí začal oslovovat lidi, kteří jsou léta spjati s továrnou Moto Guzzi a podporujou První kozí od jejích prvopočátků. Moje plány a myšlenky se přizpůsobovaly postupně Italské realitě. Sex a nahota? Nepřichází v úvahu! Žertovat s policií? Nepřichází v úvahu! Narážky na náboženství? Bože ne, to je svaté! Dělat si legraci z Moto Guzzi? Tak to už vůbec NE! Fotit v tomto horku? Teď je siesta, pojďme si raději dát další prosecco. Fotit V8? Teď je na výstavě, příště. Fotit další rarity? Hm, podívat se můžeš, ale fotit radši ne, ať nikdo neví,  že je mám  ... atd.

Nakonec jsem v průběhu dvou let strávil několik krásných týdnů v centru Guzzího dění, seznámil se se spoustou úžasných lidí, viděl stroje, které jste nikdy neviděli, poznal  italskou pohostinnost, ztloustnul a zplodil potomka s Monikou, která vše absolvovala se mnou. A i ten kalendář se nakonec podařilo nafotit, takže myslím, že to k něčemu bylo.

Improvizovat s Italama bylo téměř nemožné, musel jsem mít plán a toho se pak držet. To, co najdete v kalendáři jsme vymysleli s C.K. Honzou Průchou a Mariem de Marcellisem. V Mandellu se brzy rozkřiklo, že kdo se nechá vyfotit, dostane flašku originální české slivovice (a když ani to nepomohlo  zabrala Moniky krátká sukně) a my konečně začali fotit až se nakonec sešlo fotek více, než jsme potřebovali. Na všechny nápady se nedostalo, slivovice došla a my museli kalendář jednoho dne dát do tisku.

A jak jednotlivé fotky vznikaly, kdo, co je na nich a proč se vám pokusím níže alespoň částečně nastínit. A popisky, které si  napsali sami Italové, se vám pokusím přeložit.

Black                                       

Překlad textu na stránce:

Guzzí mafie se dohaduje, jak rozdělit poklad.
Co třeba dva válce na osobu?

Překlad textu na stránce:

Hamletova otázka - recyklovat nebo vyhodit? Pro jednoho poklad, pro jiného odpad.?

Toto je opravdu ta ona originální původní dílna kde Carlo Guzzi sestavil svůj úplně první motocykl. Bylo to tak: Carlo začal v roce 1919 pracovat doma ve sklepě na svém prototypu. No, trochu se mu to vymklo z rukou a tak o rok později zašel pro pomoc a radu zkušeného mandellského kováře Ripamontiho. No a ten mu jeho prototyp pomohl ve své dílně dodělat.  A dál už to znáte. Roku 1921 vzniká firma Moto Guzzi a do sériové výroby jde motocykl Normale. Takže kdyby nebylo této kovárny neměli byste ty svoje krásný motorky.

Poznámka:
Povšimněte si, že prasynovec kováře Ripamontiho, pan Granziano Trincavelli (93 let) předvádí zaměstnancům První kozí (Vendulce a Jirkovi), kterak kovat za studena.

Ten úplně první prototyp nám muzeum nezapůjčilo, jelikož se nepodařilo otevřít zarezlý zámek skleněné vitríny (stejně není jisté, zda je to vůbec on), tak nám místní dodavatel plynu Ciaballi Bralo půjčil ze své sbírky  krásné cca 1923 Guzzi Normale, což je skoro totéž.

Překlad textu na stránce:

Z této kovadliny byla vykřesána pravěká jiskra.

Agostini. Při příjezdu do Mandella del Lario je nelze přehlédnout . Zastaví u nich každý Guzzista.

Starý pán Agostini již nežije a jeho dcera firmu přenechala v rukách mladších. Firma, věrný prodejce a dodavatel všech těch krásných triček, mikin, čepic, spoďárů s ptákem, klíčenek, odznáčků, ale i výfuků, padáků, nosičů včetně zavazadel  a to Moto Guzzi výhradně. Kromě toho, že vám prodají  i šroubky, co vám ještě chybí do sbírky, motorku vám i opraví a upraví. 

Zde je zachycen šéf  Marco Cavazzana na svém trochu vyváleném vítězném stroji Griso Cup 2010. Dále nám pózují vždy přívětiví zaměstnanci (zleva) Luca, Alessandro, Alberto, Nico  a přítelkyně některého z nich Roberta.

Překlad textu na stránce:

V Guzzím pit stopu potřebuješ pořádný kladivo, aby se ten velkej pták rozletěl.

Slavný závodník ve slavné otáčce. Mandellský občan Renato Pasini, alias Paso nikdy na Moto Guzzi nic nevyhrál a tak jezdil a vavříny sklízel na Suzuki a Yamaze.  Nyní v důchodu, baví se sestrojováním vlastních motorů a vylepšováním sériově vyráběných Moto Guzzi pro kamarády a známé.

Fotka vznikla při první testovací jízdě tohoto doma vyrobeného 750 guzzího závoďáku s řemenovým rozvodem. 97 koní a pouhých 100 kg váhy a tato malá bestie  se staví na zadní v každém rychlostním stupni. Tak dlouho jí tvůrce odlehčoval a zkracoval, až zjistil, že i pro jeho drobnou postavu je tento stroj malý, a tak na něm bude závodit Nadia, servírka z restaurace "Al Verde", Máriova dcera. Tehdy, při focení,  měl motocykl spoustu dalších dětských nemocí. Např. zkrácený vejfuk s krabicovým tlumičem přímo pod sedačkou z tenké měchuřiny připekl Pasinimu po projetí dvou otáček trenky ke kombinéze. Nyní je stroj v plném laku připraven a naladěn k závodění.

V záběru mají být ještě další dva jezdci, kterým ovšem šílený  Paso na 50-ti metrech pokaždé ujel a tím pádem se do záběru nedostali. Po druhém projetí zatáčky opustil olej Pasiniho motor vrchem a dál se nejezdilo a tím pádem ani nefotilo.

Poznámka:
Jo a ta slavná zatáčka s nápisem "Grazie Carlo"  není věnována Carlu Guzzimu, jak si všichni myslíme, ale olympijskému veslařskému vítězi Carlu Labbiamovi!
 

Překlad textu na stránce:

Dámský cafe racer superbike pod tvrdou rukou Pasiniho. Kroutí se, ale nezlomí.

Enrico Cantoni, poslední  žijící legenda továrny s velkým ptákem ve znaku.  Nastoupil tam roku 1941 ve svých 19-ti letech. Stal se součástí vývojového týmu  slavného konstrukčního tria firmy Moto Guzzi, které stálo za úspěchem  zlaté éry  poloviny 50-tých let, nepřekonatelných jednoválcových 350,  byl spolu s Giuliem Cesarem Carcanem a Umbertem Todarem u zrodu legendárního motoru V8.

Po stažení Moto Guzzi ze silničních závodů se podílel na vývoji terénního závodního motocyklu typu Stornello a Ladola. Jako konstrukční šéf italského závodního týmu MG se účastnil v první polovině 60. let Mezinárodních motocyklových šestidenních. Krásnou vzpomínku má na rok 1963, kdy v Gottwaldově, bývalém Československu, obsadili 2. místo. Dodnes má na zdi zavěšen malovaný talíř s nápisem Vizovice a tak ho láhev slivovice téměř dojala - Češi na něj nezapomněli, stejně jako on na ně.

Údajně hrál  v několika italských filmech, tuto fámu se nám ale nepodařilo ověřit.

Nyní, v důchodu, žije několik kilometrů severně od Mandella v půvabném Olciu  a užívá si své slávy. Hledali jsme v okolí jeho domu to ideální místo pro focení až ho našli. Několik měsíců domlouvali termín a pak jednoho dne na konci léta pan Cantoni konečně přišel a opravdu vypadal jako filmová hvězda v důchodu. Zaujal pozici a nechal se vyfotit s hračkou upravenou do podoby závodní Ladoly Regolarita 235cc s číslem 23 závodníka Gianfranca Sainiho z dob úspěchů v šestidenní.  V jeho 90-ti letech mu to připadalo roztomilé a nám taky.
 

Překlad textu na stránce:

Dříve se zaobíral závodními a terénními speciály,
nyní se zaobírá micro Guzzi.

Drobný útlý mužíček Enrico Cereda a jeho mohutná žena se kolem motali pokaždé, když jsme Mandello navštívili. Ovšem až při naší poslední návštěvě jsme se dozvěděli, že tento drobný pán závodil ve velkých cenách MS v kategorii 125 a 50cc a to vůbec ne špatně - obsazoval pravidelně pozice v první desítce.

Povídali jsme si o těch chybějících vteřinách, při tom se dívali na zaparkované Londýnské taxíky patřící hotelu Al Verde a nápad byl na světě. Pak stačilo jen rovněž slavného závodníka Pasiniho donutit po několika skleničkách prosecca posadit se na místo řidiče taxika (ovšem Londýnský taxík má volant na druhé straně, což Pasiniho lehce znervóznělo!), potom sehnat téměř z výrobního pásu sundané překrásné Stornello Sport r.v. 1960 125 cc na tachometru ujeté 4 km, povolat právě pracující personál hotelu a restaurace Al Verde a Enrico mohl nastoupit  a bylo to! Z taxíku opravdu vyjel přímo do hotelu, kde jej vítal personál chlebem a proseccem (bez soli) po ose s nastartovaným motocyklem.

Poznámka:
Foto vzniklo v listopadu, z Alp se blížil sníh, listí se zbarvilo, ale teploty se stále držely přes 20°C. Proto jsme zvolili tuto fotku pro březen/duben.
 

Překlad textu na stránce:

Enrico Cereda byl vždy trochu pozdě, když obsadil 5. místo ve velké ceně mistrovství světa motocyklů, ale od té doby, co používá taxi, jezdí na čas. Vypadá to však, že řidič taxiku někde po cestě ztratil volant!

Lougi. Tohoto zapáleného guzzistu, účastnícího se již léta téměř každého z českých srazů snad ani není třeba představovat. Takže jednoduše Gigi  na své 850 T3 California, r.v. cca 1975, jeho věčný projekt, o kterém již několik let mluví. Opravdu ji vlastní, my ji konečně viděli na vlastní oči a pro vás vyfotili v Lougiho garáži v Brignanu poblíž Bergama. Kdyby cokoliv, ještě má jednu celou, tu samou, na díly. Na tadytej má čerstvě přebroušený motor, takže jen co zajede 1000 km, přifrčí s ní přes Alpy do Čech.

Samozřejmě nechybí  jeho legendární vesty - vycházková a bojová (vycházková je kopie ukradené původní - mimo jedné nášivky se Luigimu podařilo vytvořit dokonalou kopii vesty předchozí).

Kromě čerstvě přebroušeného motoru se Gigi pochlubil, že má měsíc staré nové tetování  na zádech. Schodil triko a objevil se nejslavnější závodník  Omobono Tenni na  Guzzi 250cc při projíždění zatáčky Greg-ny-Baa závodu junior TT Isle of Man v r. 1937, kdy tento slavný závod vyhrál a to poprvé  jakožto ne britský závodník na ne britské motorce. Ostatní tetování - naježená kočka, pták a nevíme co, jsou již staršího původu. V pozadí visí vlajka z hračkářství za 5 Euro, která se před 20-ti lety stala symbolem Leleho italských pirátů, o kterých tu ještě bude řeč.
 

Překlad textu na stránce:

Při pohledu na tohoto muže a jeho stroj pochopíte za čím si stojí a co chce.

Jeden z podniků Guzzi Trofeo - Franciacorta - se odehrává uprostřed horkého léta, kdy teplota na závodním okruhu překračuje 50°C. Čtyři dny bez stínu, ve společnosti řvoucích motorů, si ale umí tihle chlápci řádně užít.

Závody založili členové MG World Clubu v roce 2008 a prvního ročníku se zúčastnilo jen 13 závodníků, což se ale ukázalo být šťastným číslem, protože v následujících čtyřech letech jich bylo již více než sto a řady se stále rozrůstají. Guzzi Trofeo se jezdí několikrát do roka na různých závodních okruzích po celé Itálii, závodí se v kategorii "Historické" (což je starší 20-ti let) a "Moderní" motocykly se vším, co k pravým závodům patří. Podmínkou pro účast je vstupní lékařská prohlídka a motocykl, který splňuje základní technické parametry (tzn. neteče z něj olej a aspoň trochu brzdí).

Závodní okruh se zaplní chlapíky v zářivých vestách, kteří dbají na bezpečnost a závody mohou začít.

Depo se zaplní z jedné poloviny stroji, kolem kterých postávají skupinky diskutujících chlapíků, někteří se na poslední chvíli snaží odstranit nečekanou technickou závadu a ti, co to neudělali doma, připevňují pod olejovou vanu podtácek od ranního espressa na unikající olej, protože každá Guzzi přece teče.

Ve druhé části depa se zatím manželky a milenky ujmou kuchyně a během chvilky vykouzlí atmosféru letní italské restaurace, připravují těstoviny, saláty, smaží maso a do toho všichni popíjí již od časného rána, vždyť víno popř. prosecco není přece alkohol a tak když konečně nastává ten slavnostní moment, start se blíží, snaží se veselí a omámení muži obléci si na svá zpocená těla kombinézy, které se jim od minule zase srazily, jejich starostlivé ženy jim v tom pomáhají, obsypávají části těla dětským pudrem pro lepší klouzavost a když se dílo podaří, oslaví to všichni další sklenkou, však jim v tom horku vyprahlo.

Při pokusu nastartovat své stroje, si veselí závodníci vzpomenou, že by měli dolít nádrž odměřeným množstvím vysokooktanového svěrače uvolňujícího benzínu, což začnou v chaosu dělat překřikující hlas tlampače, který je opakovaně vyvolává na start. Po úspěšné inhalaci toxických výparů se vydávají na své dobrodružství na startovní čáru. A tam už začíná stovka dalších příběhů za mohutného řevu nekoordinovaných výbuchů dvouválcových motorů skrze vykuchané megafonové trubky. A každý si nakonec odnese nějaký pohár. Mají jich tu dost.

Pozn: Na fotce nám pózují největší favorité těchto závodů a jak už to u Guzzi bývá, jeden opravdu vyhrál, druhý měl poruchu.
 

Překlad textu na stránce:

Franciacorta - závodní dráha - dezorganizovaný chaos na startovní čáře

Když jsme předchozího podzimu začali fotit kalendář MG v Itálii, náš první objekt Alfredo nás zavedl na toto místo. Nádherná vila u jezera, zahrada jak z pohádky, zkrátka místo, kde byste si uměli užít dovolenou nebo popř. důchod. Což její majitel umí taky. Než aby Guliano, bohatý penzista, pronajal vilu nějakým turistům, předělal si celé přízemí na svůj soukromý Guzzi klub, kde vystavuje vraky svých bývalých motocyklů a hostí své přátele. V zahradním domku si pak užívá se svou o 30 let mladší milenkou Marií, bývalou německou modelkou. A tak to má být.

Jak se ukázalo, Guliano se nechal inspirovat Indošovo Sportkou visící na jeřábu z našeho předchozího kalendáře a do italské klenby připevnil lehce očesané 750 SP (? asi) a 250 TS. Pro fotku jsme do pozadí umístili další z jeho exponátů - V1000 I convert, 1958 Cardellino a 1972 Stornello 160.

Tento stále aktivní důchodce přišel s nápadem obohatit scénu o jezdce sedícího na zavěšené motorce. Při teplotě 40 oC ve stínu se pokusil nasoukat se do své kožené závodní kombinézy z let dávno minulých, v důsledku čehož došlo k přerušení krevní cirkulace a Guliano se začal velice rychle překrvovat a kolabovat. To, že focení přežil, jsme následně náležitě oslavili.

Pozn: Zahradní domek je přes sezónu pro zapálené Guzzisty k pronajmutí za velice příznivou cenu.
 

Překlad textu na stránce:

Kráska a zvíře v perfektní harmonii

Alfredo byl náš první. Tedy Ital na focení. Byl vybrán za pokusného králíka hlavním C.K., jelikož jakožto bývalý hlavní skladník firmy Moto Guzzi a tím pádem dlouholetý dodavatel guzzích dílů do chlívku se stal také rodinným přítelem a C.K. usoudil, že si na něm můžeme otestovat, co ti taliáni snesou.

Začalo i skončilo to Grapou, sýry, klobáskami a nějakým tím pivkem a vínem, jak se na Itálii sluší a patří, přijeli se podívat i kamarádi a ten, který nám umožnil vyfotit Alfreda sedícího na MG Galletto s po boku mu stojící jeho ženou a krásnou dcerou na zahradě s výhledem na Mandello del Lario na druhé straně jezera Lago di Como, nás okamžitě zaujal a inspiroval pro další fotku do kalendáře (což je vlastně ta předchozí).

Pozn: Ta vesnice v pozadí, na protilehlé straně jezera, má být Mandello del Lario, avšak po konzumaci místní grapy a českého piva se mezi rodáky rozpoutala vášnivá diskuze, kde to Mandello vlastně je. Jedna jistota byla - někde na druhém břehu.
 

Překlad textu na stránce:

Text je takový překladatelský oříšek. Má význam takovýto: Alfredo, sympaťák se dvouma kočkama a gallettem. Doslova přeloženo však znamená: Alfredo, sympaťák se dvouma kuřatama a mladým kohoutem.

Zatímco u nás se v 50. letech kolektivizovalo, poválečná Itálie zažívala hospodářský vzestup. A místní podnikavci již mnohem dříve pochopili, že "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu". Vedle tehdy světově úspěšné a známé továrny Moto Guzzi ve městě vznikala celá řada přidružených výrob a obchodů, jejichž velikost se odvíjela od velikosti koulí jejich zakladatelů - neboli schopnosti vynést z továrny, či pod rukou lacině koupit co nejvíce náhradních dílů a přidruženého materiálu.

Místní fámy tvrdí, že tak vznikla v roce 1950 i malá dílna starého pana Luigiho Stuchciho, velkého nadšence pro motory a speciálně motocykly. Ovšem to jsou fámy a minulost.

Dnes moderní dynamická a prosperující společnost, využívající nejmodernější technologické postupy, k životnímu prostředí ohleduplné ekologické materiály, vyrábějící náhradní díly a příslušenství již nejen pro značku Moto Guzzi, s velkým skladem a eshopem, který zásobuje zákazníky nejen v Itálii. Mimo to se již přes 20 let specializující na restaurátorské práce motocyklů značky MG (někde se ty zásoby udat musí).
Zakladatel firmy již odpočívá na místním hřbitově a syn a vnuk vedou továrnu v kopci nad městem. Byla to výzva. Stucchiové. Elita města Mandello del Lario, rodina léta spojená se jménem Moto Guzzi. Věděli jsme, že když je přemluvíme k focení (což se podařilo na čtvrtý pokus), půjdou do toho ostatní podnikatelé taky. A tak se také stalo.

Náš nápad je pobavil, i když si pravděpodobně dlouho mysleli, že to nemyslíme vážně. My se však drželi našeho původního plánu, což bylo zavěsit otce i syna na háky v jejich moderní bezprašné lakovně a nastříkat je na červeno. A tak se ekologicky stalo.
 

Překlad textu na stránce:

Pan Stucchi senior a Stucchi junior testují super ekologické barvy italské vlajky. Zelená a bílá jsou v pořadí, nejprve červená Guzzi. Viva Italia!